Recenzia na cd Santa Barbara - Slávek Vidra, Slnko records - jún 2010
Autor: Slávek Vidra, web - jún2010 /Recenzia na cd Santa barbara - Soňa Horňáková/
Santa Barbara mi evokuje něco exotického, čekal bych chuť míchaného nápoje, který si než vyjde z rozpohybovaného šejkru získá od každé chuti do něj vložené něco, ale do chvíle než ho ochutnám nevím na čem jsem..
O Soně Horňákové jsem(ke své smůle)toho vlastně dosud příliš nevěděl..V archivu jsem měl uloženo pár jejích písní, protože jsem v jednom článku o Dežovi Ursinym, mém velkém hudebním oblíbenci, našel o ní zmínky..Tedy jsem věděl, že jí patří trochu zvláštně melancholicky znějící hlas, že má spoustu písní, hrajíc k nim buď sama na kytaru, nebo s doprovodnou kapelou..Když jsem v posledních letech chodil dívat se a nechat se inspirovat se do Slnka records, všiml jsem si samozřejmě i toho, že nejen začala spoluracovat pod touto pro mne nejvýznamější „značkou“ na Slovenské hudební scéně, ale že se jako její spoluhráči na předchozím albu Pozdrav z Teonatu vydaném už v roce 2005 objevili Martin Zajko a Ajdži Sabo, tedy muzikanti z raných Dlhých Dielů! Poslechl jsem si i několik ukázek, ale ještě mne tolik nechytly, nebo aspoň natolik, abych si jí zařadil mezi takové ty svoje, které mám na trochu zvláštním místě..
Tedy jednoho dne se stalo, že jsem od kamarádů dostal k narozeninám její nyní vydané album a taky prosbu, abych se případně podělil o dojmy z něj..
Už jenom obal a booklet vyšlý z dílny Jany Gramcové(s použitím obrázků S.H.) je plný přírodních barev a odstínů a po obdarování cestou vlakem domú jsem ho celý pozobracel a jeho motivy pod texty písní mi představovaly leccos, možná i z toho, na co autorka při tvorbě myslila..Pedro Granec, se pak na Santa Barbaře podílel producentsky a je fakt, že po poslechu se přes rozdílnost písní tvoří jakýsi celek, převážně mi ale zní bluesově (např. Modrá obloha, titul.Santa Barbara, Uprostred Námestia, nebo Medzi mnou a mnou)..
Ona rozdílnost tkví v náladách těch věcí, kdy Soňa někdy nechává nahlédnout až hodně blízko k sobě, sděluje nám svoje obavy „ vlny sú studené jak tvoje ruky trochu sa bojím kým sa im podvolím“; jindy jde z nich atmosféra těch chvil, které popisuje, v Uprostred námestia cítím to o čem zpívá, jako bych tam byl: “ na pravé poludnie zvony sa kolíšu v hrncoch vrie voda“; „ deň sa roztápa v horúcich chodnikoch čo vedů domov“, mám rád, když mně něco takhle vtáhne..
Vedle Martina Zajka, nebo Ajdžia Saboa, spolupracujících na „Teonatu“ se Soňou Horňákovou hraje na kontrabas ve dvou písních Martin Gašpar, a taky v jedné klávesistka z její předchozí S.H.kapely - Jana Krajčovičová..Dan Salontay se svým pro něj tak typickým způsobem hry smyčcem na elektrickou kytaru a ve spolupráci s lemur jazz mutantem se podílí na možná pro někoho trochu ekologické písni o Ledovci..
Lze se ale v bookletu samotném dočíst, že většinu nástrojů si Soňa Horňáková pořídila ve studiu sama, tedy je to nahrávka velmi, velmi autorská..
Som, která kolekci dvanácti písní otevírá je silnou bluesovkou a hned s textem takřka filosofickým, přemýšlení o existenci, podpořené sólovými ozvuky, které jinak folkovou píseň zřetelně vyzdvihují kamsi jinam, jako bych trochu slyšel hru na kytaru podobnou a melancholicky rozevlátou Vlasty Třešňáka..
Nejinak je tomu i u Julianina Motýla, křehké skoro jako ten o kterém se tu zpívá s něžností v hlase – motýl s touhami po naplnění..Je to vlastně taková hudební miniatura, nejkratší na celém albu, trvá 2:22, hm, život motýla jak je asi dlouhý, a – dojde naplnění?
Mám rád písně s atmosférou, kde lze vnímat pocity navozené písní, zde je to naplněno vrchovatě v Uprostred námestia..Krásná foukací harmonika mi zní do té horké chvíle, která podle autorky plyne jako zpomalený film, tak akorát podporujíc ležérnost a přemýšlení nad poselstvím poštovních holubů, kteří asi jako jediní víří vzduch, který se nehýbe..Pohodovka..
Z horké polední městské nálady se přesunu i s písní Při jazere, jakýmsi podobenstvím do úplně odlišné krajiny, zasněné, zdobené drobnými hudebními ornamenty a slyset zde, jako ostatně na celé desce přesnou Soninu hru na kytaru, tady jakousi houpavou pozvolně kráčející až k tomu trochu obávanému, ale přesto vzývanému: „kým sa im podvolím, kým sa ponorím..“
Kousek od středu se nalézá ústřední Santa Barbara, píseň o místech kdesi hodně daleko, opět se zajímavou atmosférou a textem, který připomíná protiklady světa a když se dovídám, že: „oceán brány otvárá, mrazivú chladnů náruč“, je mi jasné, že Soňa Horňáková nerada hraje a staví pouze na krásných obrazech-dává najevo, že vidět-li ve věcech pravdu, nemusí to být vždy idylické..
Čas je o fenoménu jeho utíkání, jeho běhu, ve kterém jsme my všichni takovou součástkou, která je vzhledem k němu sotva postřehnutelná, někde stojí a čas si letí, niečo ho unáša ovel´a rychlejše než predtým..Možná, že když mne Soňa takto dovedla svou písní k myšlenkám zauvažuji o tom, že i my s ním nakonec letíme, že i nás unáší..Ale text není filosofující do té míry, jak o tom nakonec přemýšlím sám..Jinak pěkné aranžmá nástrojů, v mezihře krátká, ale působivě zasněná hra xylofonu a jako v předcházejících věcech její přesná a plně znějící kytara..
V Prastaré písní je významů hned povícero..Je to sbírání nálad, kdy mně jako posluchače a snad i naslouchače vezme Soňa sebou na výlet do krajiny..Ale běžná ne - je to její krajina, plná fantazie a představ, které posléze přelévá do písně..Ale to, co tak krásně popisuje je skutečná prastará píseň, pro kterou vnímavost je-li, dostaví-li se může z ní mít radost každý, aspoň tak mi to autorka naznačuje..Taky věc s atmosférou, na závěr ruchy, které si představuju, že naznačují návrat k realitě, z cesty, z toho výletu nazpět..
Snová hudebně jaksi otevřená, prostorná, přitom opět miniatura svým rozměrem Plávam vo vesmíre je moje na desce asi druhá nejoblíběnější, aspoň na druhý poslech..Jen tak si lehnout na záda uprostřed teplého letního dne a nechat se vpíjet tmavě modrou oblohou zahalující to more ticha, míňať cesty, ktorých vlastne niet..Ale konečně vesmír je všude kolem i v nás, takže plaveme všichni..
Nejvíc v životě je člověk sám se sebou a možná proto vznikla další píseň Medzi mnou a mnou..Je předznamenaná slovy, že je divná, hm, snad, ale připadá mi samozřejmé, protože mám podobné myšlenky, že pokud se ve svém nitru zaobírám sám sebou nikdy nemohu dojít ke štěstí..Jako bych nesl jak Soňa trefně zpívá náruč mrtvých květů..Tedy asi nejtěžší na albu, ale takový už někdy je úděl člověka v životě, protože takový dialog v sobě prožívá denodenně, nebo i v noci, kdy pak nezaspí a nezaspí..Oh, rychle od ní dál..
Zvonivá, houpavě melodická, mnohovrstevnatá je A básnik sa díva…Opět mně dostává nálada uvozená sice jakoby prvoplánově: „ Ó aký krásny, vlúdny podvečer! Aký ruch!“ Ale hned nato světlo padá z oblohy těm, co ho chytají a to už je z reality rovnou do snění a zamyšlení a takových obratů vezmu-li to zpětně je vlastně na celé Barbaře spoustu, taky proto se mi texty vemlouvají a nemyslím tolik na hudební formu, ale – nevadí..Naopak, zrovna v Básniku si Soňa velmi, velmi vyhrává a aranže bohaté na souznění několika nástrojů, které si tady sama zaznamenala, sedí jak poklice na hrnci-ani trochu páry neunikne-a tahle skladba je nejenže „natlakovaná“, a myslím, že by mohla míti i ambice na to chytit víc lidí, býti hitem, kdyby, a samozřejmě už ani toto kdyby nedopovím, to je ohraná píseň týkající se současných médií a jejich vztahu k trochu jiné muzice..
Blues jak se patří, kde bych třeba mohl slyšet v nějaké části písně i nějakého hostujícího zpěváka, který tenhle druh cítí podobně jako Soňa-perfektní cit pro rytmus, jemné vyhrávky, frázování, při němž vzpomenu třeba na Evu Olmerovou, které by zrovna tenhle song moc slušel..Ale ani zpěvák se nedostavil a Eva O. si jistě sedíc někde na nebeském klandru do rytmu pokyvuje nohama a vnímá dobře ta slova o modři té jí blízké oblohy, o chladnu a magičnosti, které jí opřádavájí, a je na jí samé, aby nám tady přednesla celý opus, na jehož hlavní otázku jen tak nenajde odpovědi: „vedieť tak dopredu čo na mňa čaká…“ Blues in Blue, Modrá obloha..
Ak sa pohnú l´ady, uvozené zpívajícím ledovcem a probíráním jiných, které se nám díky moderním komunikacím doslova hýbou před očima, ač vzdáleny na hony daleko našim skutečným reálným končinám, kde za humna nevidět..Někdo by chtěl strkat hlavu do písku, když je to tak daleko a zdálo by se, že se to zrovna jeho netýká..Tato píseň není nijakou agitkou, ale pouze svým houpavým rytmem avemlouvavým hlasem se snaží upozornit, jak se to s těmito věcmi má..Používá pro to velmi poetické příměry: „Ak sa pohnú l´ady a my zostaneme stáť, od úžasu nemí…vraví čiernobily vták, ak sa pohnú l´ady aj ja zmenim svoju tvár, na nepoznanie zmením seba v chladný oceán“..Taky krásně přizdobená páně Salontayovou hrou smyčcem, vyvolávající, stejně jako onen pějící ledovec pocity spřízněnosti s přírodou, s pocity rozpouštění se v ní..Píseň, L´ady, album uzavírá a jen dokresluje pestrost, která ale není na škodu, jen je známkou toho, co všechno dnes Soňa Horňáková díky svému dlouholetému muzicírování dokáže vstřebat a zároveň vydat ze sebe..
Nové album Soni Horňákové Santa Barbara, tak asi pokračuje před pár lety jí pozměněnou hudební cestu jíž se ubírá a které nyní jinak než tomu bylo dříve ukazuje její hudební hravost, multiinstrumentalitu a co jen potvrzuje, že je výtečná básnířka/textařka vážící slova na svých vahách a vkládajíc je citlivě do písní..